Autor: Roeland De Sonnaville Datum: 02/07/2026
Zeptejte se výrobního ředitele, co mu v noci nedá spát, a EU Carbon Border Adjustment Mechanism se jen zřídka objeví na vrcholu seznamu. Diskusi dominují náklady na energie, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a přetrvávající dopady narušení dodavatelského řetězce. Od ledna 2026 se však regulace, která byla dosud především administrativní povinností, mění v reálný finanční náklad. A významná část britských výrobců, zejména těch, kteří nakupují spojovací materiál, upevňovací prvky a další průmyslové komponenty, dosud nepochopila, že jde také o jejich problém.
Toto slepé místo se brzy prodraží.
Mylná představa, na které záleží nejvíce
Nejčastější předpoklad, se kterým se setkávám při rozhovorech se zákazníky, je, že CBAM je „problém dodavatele“. Logika je následující: regulace se uplatňuje v okamžiku dovozu do EU, takže platí dovozce, dodavatel náklad absorbuje a kupující pokračuje jako dříve.
Je to rozumný předpoklad. Je ale také nesprávný ve třech důležitých ohledech.
Zaprvé, regulace je strukturální. CBAM není jednorázový náklad ani dočasný příplatek. Je to trvalý mechanismus EU navržený tak, aby sladila uhlíkové náklady dováženého zboží s náklady zboží vyráběného v EU, známý jako prevence úniku uhlíku. Od chvíle, kdy se 1. ledna 2026 stane splatným, bude se náklad vztahovat každý rok na každou zásilku a bude každoročně přepočítáván v souvislosti s tím, jak porostou ceny uhlíkových certifikátů a jak se změní procento CBAMu.[Rd1.1]
Zadruhé, náklad nemá kam jinam jít než ke kupujícímu. Dovozci z EU, „deklaranti“ podle pravidel CBAM, jsou ze zákona povinni nakupovat a odevzdávat certifikáty CBAM k pokrytí emisí ve svém dováženém zboží. Současná referenční cena certifikátu je přibližně 87 € za tunu CO₂ a projekce politiky EU naznačují, že by mohla do roku 2034 vzrůst na 200–300 € za tunu, s tím jak budou postupně rušeny bezplatné povolenky. U uhlíkově náročného komplexního zboží, jako je spojovací materiál, kde se naprostá většina emisí nachází v předcházejících fázích při tavení a válcování oceli, je tento náklad podstatný. Žádný dovozce fungující s průmyslovými maržemi jej nemůže absorbovat donekonečna.
Zatřetí, a to je část, kterou většina kupujících ještě nezpracovala, soulad s CBAM vyžaduje investice do systémů a procesů i do řízení dodavatelského řetězce kupujícího, což v současnosti chybí ve většině nákupních dokumentací. Ověřená data o vložených emisích. Důkazy o již zaplacených cenách uhlíku. Informace ze zařízení mimo EU, které mohou být nebo nemusí být připraveny k poskytnutí. Bez nich dovozci automaticky použijí nejvyšší možné emisní předpoklady a náklad přenesený na kupujícího odráží tento výpočet nejhoršího scénáře.
Proč je spojovací materiál v obtížné pozici?
Zveřejněné pokyny Department for Business and Trade uvádějí železo a ocel, hliník, cement, hnojiva a vodík jako kategorie, které jsou v současnosti v jejich působnosti. Spojovací materiál není výslovně uveden a zde se slepé místo prohlubuje. Spojovací materiál spadá do kategorie železa a oceli na základě svých klasifikačních kódů, což znamená, že je jednoznačně v dosahu CBAM, přestože není uveden na hlavním seznamu.
Realita dodavatelského řetězce to dále komplikuje. Více než 85 % objemu spojovacího materiálu spotřebovaného v EU a Spojeném království pochází ze zemí mimo EU, převážně z Asie. Významná část se stále vyrábí externě a dodává se prostřednictvím evropských obchodníků. Neexistuje realistický scénář, ve kterém by evropská výrobní kapacita spojovacího materiálu dokázala absorbovat přesunutý objem, pokud by se kupující pokusili přejít na výhradně unijní sourcing. Strukturální expozice je pro celou kategorii nezbytná.
Toto není problém, ze kterého se kupující mohou vykoupit nákupem. Je to problém, se kterým musí při plánování počítat.
Jak „leadership“ na tomto trhu skutečně vypadá
Pokušení pro každého dodavatele v kategorii čelící strukturálnímu nárůstu nákladů spočívá v tom, připravit se na obtížné rozhovory a nachystat defenzivní argumenty. To je pochopitelné, ale míjí to větší příležitost.
Dodavatelé, kteří z implementace CBAM vyjdou v nejsilnější pozici, budou ti, kteří to nebudou vnímat jako cenový problém, ale jako moment partnerství. Kupující, který vstoupí do Q2 2026 bez pochopení CBAM, bez emisních dat ze svého dodavatelského řetězce a bez plánu pro nadcházející trajektorii nákladů, bude v podstatně horší pozici než kupující, který tím byl proveden.
Praktické vedení v této oblasti znamená otevřít téma CBAM včas, ještě předtím, než se jeho dopad poprvé projeví na fakturách. Zároveň znamená pomoci zákazníkům pochopit rozdíl mezi obecnými emisními hodnotami a ověřenými daty od dodavatelů. Právě kvalitní a ověřená data mohou v budoucnu významně snížit jejich dlouhodobou nákladovou expozici. Znamená to uznat, že celá dodavatelská základna — evropští i mimoevropští dodavatelé — musí převzít odpovědnost za snižování své uhlíkové stopy a že jako distributor máme jedinečnou pozici k tomu, abychom tuto diskusi vedli. CBAM nám dává páku: můžeme ji využít k zajištění toho, aby emise uhlíku v čase klesaly, a k formování našeho dodavatelského řetězce kolem partnerů, kteří jsou schopni i ochotni investovat do nezbytných opatření. To není jen compliance — je to příležitost vybudovat dodavatelský ekosystém, který je skutečně udržitelnější, a nabídnout zákazníkům cestu k nižší dlouhodobé expozici, nikoli jen přenášet nevyhnutelný náklad.
Okno je užší, než vypadá
Oficiální obraz compliance vytváří falešný pocit časového prostoru. Roční prohlášení pro zboží dovezené v roce 2026 nejsou splatná až do května 2027, což může působit jako komfortní časová rezerva. Není tomu tak. Shromáždění ověřených emisních dat vyžaduje čas. Akreditovaní ověřovatelé stále budují kapacitu. Cenová jednání probíhající dnes již musí odrážet realitu roku 2026, protože smlouvy podepsané nyní budou platné v době, kdy CBAM vstoupí v platnost.
CBAM nezmizí. Kupující, kteří k němu přistoupí jako ke strategické výzvě, a nikoli jako k nákupní nepříjemnosti, vyjdou z roku 2026 silnější než ti, kteří tak neučiní.